Do potemnělé studené místnosti pronikal skrz škvíru pootevřených kovových dveří úzký proužek světla. V pološeru se rýsovaly siluety několika velkých nádob s ledem nedbale rozestavěných na širokých policích podél zašedlých zdí. V nádobách byly sotva rozeznatelné předměty podivných tvarů, z nichž některé byly ponořené v tmavé husté tekutině. Kovové háky zavěšené u stropu se pokyvovaly v průvanu a hráli děsivou kovovou melodii. Jediné malé okénko poskytovalo výhled na tmavou oblohu s bouřkovými mraky, a mříž na něm jasně signalizovala to, že se nikdo nedostane dovnitř a hlavně to, že se nikdo nedostane ven.
Uprostřed místnosti stála bez hnutí mohutná shrbená postava v potřísněné kožené zástěře zavázané v pase a za krkem na pevný uzel. Nelidské sípání této entity zvláštním způsobem doplňovalo kakofonií kovových háků. Tenké světlo pronikající do místnosti protnul stín a pološero v místnosti vystřídala tma. Pokroucená osoba se začala pomalu otáčet směrem k nově příchozímu. V tu chvíli se dveře zcela otevřely a světlo z chodby odhalilo obličej sevřený v děsivé grimase šílenství a bolesti.
"Kurňa!!! To sem se lek!" Zaklela příchozí osoba. "Co tady blbneš, Zdendo? Říkal jsem přeci, ať přineseš tu velkou tlačenku, musím ji naporcovat a dát na pult!". "Nemůžu..." zakvílela shrbená osoba. "Ruplo mi v zádech, bolí to jak čert!" Stěžoval si řezník Zdenda. "To je musíš dělat tak velké? Vždyť to není tlačenka, ale monstrum, kdo se s ní má tahat!" Svou tirádu zakončil několika šťavnatými nadávkami. "Dobře, dobře, příště budou menší, aby je tady slečinka unesla." Ušklíbl se příchozí. "A teď se otoč, já ti záda napravím."
......
Dnes jsme konečně dokončili hororové doplňky pro hru Monstrum: Frankensteinovi dědicové. Byl to opravdu monstrózní upgrade a dal nám zabrat, ale konečně můžeme zakřičet: Žijéé, on žijééé.....
(Design: Myší Doupě)
